Podzim 2011
Celý příběh začíná v září roku 2011 na gymnáziu, kam zrovna nastoupili noví prváci. S neutuchajícím elánem seděli během jedné odpadlé hodiny ve studovně a pilně…. svačili mezi podřimujícími spolužáky. Nu což, pozitivní energie z každého vyprchala z jiného důvodu. Hnědovlasý kluk byl otrávený z nedostatku pečiva v kantýně, blonďatá holčina zase zklamaná ze své první nešťastné lásky. Mezi nimi se houpala na židli drobná holčina s hnědými vlasy vlnícími se do všech světových stran. Její zklamání pramenilo z hodiny tělocviku. Neměla ho ráda do morku kostí.
Atmosféru mrzutosti rozehnal až příchod neznámé paní. Vběhla do studovny, nepředstavila se a jen rozkřikla: „Sháním dobrovolníky na úklid zámku v Horní Libchavě! Kdo chce, ať přijede v sobotu“. A v tu chvíli byla zase pryč. Prváci vytrhnutí ze své hibernace jen zírali do místa, kde ještě před chvíli byla ta neznámá osoba. Chvíli jim trvalo, než celý výjev vstřebali. „Jet pomáhat na nějaký zámek? A zadarmo? Bude to alespoň legrace? Kdo z vás by jel? Mohla by to být sranda,“ začalo se ozývat oživlou studovnou. „Jestli to bude sranda, tak já jedu,“ pravil hnědovlasý kluk. Protože to byl fešák, přidal se k němu i hlouček holek. „Zdeni, pojedeš taky?“ obrátili se na kudrnatou holčinu, která se stále ještě houpala na své židli. „Já nevím. Moc se mi nechce. Raději bych si v sobotu přispala“ odpověděla unaveně. Z ospalosti ji zase zlobily její velké hnědé oči. Pravé nechtělo zaostřit a utíkalo trošku jinam. Jako vždycky. Neměla to ráda, protože měla dojem, že všichni hezcí kluci ji musejí považovat za šilhuntíka. „Ale no tak! Pojeď! My pojedeme taky!“ začal ji hlouček holek přemlouvat. Když se k přemlouvání přidal i hnědovlasý fešák, nemohla dál odporovat. A tak se v sobotu skupinka asi 20 prváků vydala na zámek v Horní Libchavě. Při příjezdu měla tehdy hrát osudová hudba, jako to je ve filmech, protože jedno rozhodnutí změnilo osud mnoha lidí i samotného zámku….