Podzim 2015
V tom roce se naučila utíkat do svých pohádek, když ji bolelo srdce. Princezna přeci byla šťastná a každá pohádka vždy končí dobře. V pohádkách ji netrápilo nic ze skutečného světa.
Ale do pohádek se nedá utéct nadobro. Vždy se musíte vrátit.
Skutečný svět se ale teď zdál temný a pochmurný. Jak zapomenout a jít dál bez výčitek svědomí vůči malé kamarádce. Zdenička si dala slib, který jí v tom měl pomoci. Už nikdy, nikdy nebude mít přítele, který má dítě. Nikdy se už nechce s malou kamarádkou loučit napořád.
Blížil se podzim a s nimi Strašidla i Zdeniččiny opomíjené narozeniny. Opět je nechtěla slavit. Dvacetiny musely ustoupit.
Přípravy na velkou akci byly v plném proudu. Jenže nastal problém se dřevem. V celém zámku nebylo čím topit a to byla v říjnu docela nepříjemná situace. Vše se musí rychle vyřešit. A jak? Musí mluvit s majitelem! Domluvila si s ním schůzku jedno odpoledne, kdy zrovna uklízela na zámku.
Z oken viděla přijet veliký barevný karavan, který zaparkoval vzadu v areálu u velkých vrat. Z auta ale vylezl člověk, kterého Zdenička nepoznala. Dlouhé šedivé zacuchané vlasy vlající ve větru, pohublá postava, prošedivělé vousy. Na tu dálku si byla jistá, že tento člověk není majitel.
Vyběhla tedy ze zámku a zamířila k barevnému karavanu, aby zjistila, co se děje. Když se začala k tomu člověku přibližovat, otočil se na ní. Byl to majitel! Ale nebyl si podobný. Kam se poděly ty blonďaté kudrnaté vlasy? Kožené oblečení na něm nepřirozeně plandalo. Ve tváři měl mnoho nových vrásek. A ty oči. Tak smutné, vyhaslé, unavené. Nezrcadlil se v nich malý uličník, ale zlomený člověk. Přišla až k němu. Neusmíval se. Podala mu ruku aby se s ním pozdravila.
On jí ruku na přivítanou také podal. Když ji ale chytil za ruku místo pozdravu ji prudce přitáhl k sobě a obejmul. Držel ji v objetí pevně, aby se mu snad nemohla vymanit, několik minut. Nic neříkal. Zato Zdeničce se hlavou honily zmatené myšlenky. Nechápala, co se děje. Po několika minutách ji pustil a konečně promluvil.
„Ahoj Zdeničko. To jsem potřeboval… Obejmout. Víš, bylo mi smutno a tak…“ nedokončil větu, popadl ji za ramena a znovu pevně obejmul. Zdenička se nezmohla na jediné slovo. Opět uteklo několik minut než ji pustil.
„Sluší ti to, Zdeničko. Ty jsi taková hodná. Prostě princezna. A hezká. Nechtěla bys ke mně přijet? Uvařím ti polévku, jsi celá promrzlá. Máš studené ruce. Zvu tě ke mně na pohádku.“
„Co to znamená, že mě zvete na pohádku? A k sobě domů?“ zeptala se možná trochu dětinsky.
„No… mohli bychom strávit hezký večer, kdybys chtěla.“ Teprve tato odpověď Zdeničku probrala.
„Ale vždyť máte přítelkyni… a miminko!“ vyhrkla na něj uraženě. Nikdy by nikomu nerozbila rodinu.
„Nemám. Přítelkyně se se mnou opět pohádala, sbalila sebe i miminko a odstěhovala se. Jsem teď sám. Miminko mi nechce ani ukázat,“ objevil se pravý důvod toho nekonečného smutku v očích.
„Přijedeš? Prosím,“ naléhal.
„Já… nevím,“ blekotala Zdenička zaskočeně.
„Tak si to rozmysli. A pak mi napiš. Já počkám,“ usmál se na ni, nastoupil do karavanu, zamával a odjel. Problém nedostatku dřeva nevyřešili.
Zdenička přemýšlela a přemýšlela. Nad tím, co se stalo, co má dělat, co je správné…
Než dojela domů, přišla jí zpráva: „Zdeničko, jak ses rozhodla? Polévku mám už uvařenou. Těším se na tebe.“
Zdenička vzala mobil a odepsala: „Promiňte, nepřijedu.“
A pak dostala velký strach. Už si vyzkoušela jak muži dokážou být zlí. Právě odmítla majitele! Co když ji ze zámku nadobro vyhodí.
Po několika dnech jí přišla od majitele další zpráva: „Jsem na zámku. Přijeď. Potřebuji s tebou mluvit.“
Ve Zdeničce by se krve nedořezal. Je to tu. Bude se chtít pomstít za odmítnutí. Na zámek jela jako na popravu.
Barevný karavan stál před zámkem a majitel běhal okolo zámku. Když ji spatřil, přišel k ní. Pozdravili se jako obvykle, žádné objímání. Její ruku ale opět nepustil. Naopak ji druhou chytl v pase a vedl k barevnému karavanu.
„Kam mě to vedete?“
„Uvidíš. A tykej mi.“
Dostala podvědomí strach, že by jí snad mohl ublížit. Byl o hlavu větší a silný. Neubránila by se mu.
Nechal ji ale stát před karavenem, na chvíli zmizel uvnitř a pak se objevil s malovaným hrníčkem.
„Když jsem jezdil po Čechách, myslel jsem na tebe. A pak jsem v jednom obchodě uviděl tento hrníček. Je na něm drak a princezna. Hned jsem věděl, že ti ho musím přivézt. Všechno nejlepší k narozeninám,“ podal jí s úsměvem ten krásný hrníček.
Zdeničce se tolik ulevilo. Černé myšlenky se nenaplnily. Hrníček byl překrásný.
„Mám pro tebe ještě něco,“ řekl a z kapsy vytáhl obálku, na kterou ručně namaloval květiny a krasopisně napsal „Na princezniny nové šaty“.
„Obálku rozdělej až odjedu,“ s úsměvem naskočil do auta a odjel pryč.
Zdenička obálku otevřela. Štědrost obnosu, který se uvnitř skrýval, jí vyrazila dech. Napsala mu děkovnou esemesku a za obnos koupila nádherné béžové princeznovské šaty s rukávy do zvonu a krásnou výšivkou.
I to dřevo se nakonec vyřešilo. Strašidla i Svatý Martin sklidily úspěch. A po majiteli se zase slehla zem…