Princeznina cesta – díl 12.

Kdyby mi někdo v dobách, kdy jsem chodila do školy, řekl, že potkám cestovatele, klepala bych si na hlavu. Kdyby mi někdo řekl, že budu se dvěma cestovateli sedět v malém obytném přívěsu, vysmála bych se mu. Ale život je pestrý. Jaro 2016 bylo ve znamení blonďatých cestovatelů a svatebních šatů…

Jaro 2016

Podoba pohádek se vždy odvíjela od Zdeniččina duševního rozpoložení. Když byla veselá, pohádky byly komické a plné humoru. Když byla rozmrzelá, postavy v pohádkách ztělesňovaly reálné postavy, které většinou skončily v pekle nebo se polepšily. Každý důležitý člověk, který prošel Zdeniččiným životem, prošel i pohádkou. Ať už jako kladný hrdina nebo příšerný záporák. A v únoru 2016 byla Zdenička zrovna pěkně mrzutá. Ještě stále ji trápil předchozí rok. Ztráta malé kamarádky a majitelovo vzplanutí. Může se to ale nazývat vzplanutím?

Od podzimu ho neviděla. Někam opět zmizel. Zdenička po něm nepátrala. Nechtěla mu říct ano na jeho pozvání a tak nač ho trápit ještě víc než ho trápili jiní. Pošmournost únorových dní protrhly až dvě zprávy.

Ta jedna byla od mladého cestovatele, majitelova kamaráda, kterého znala z předchozích let na zámku. Byl majiteli tolik podobný. Blonďaté dredy trčící na všechny strany, vysoká postava a bledě modré oči. Jen pohled těch očí se lišil. V majitelových se skrýval smutek nastřádaný lety samoty, v očích mladého cestovatele se zrcadlilo zasnění z šťastné nevědomosti, co bude v životě dál. Mladý cestovatel se vracel zpět na zámek. Domluvili si se Zdeničkou schůzku.

V druhé zprávě byly vyfocené krásné svatební šaty. „Zdeničko, v těchto šatech tě úplně vidím. Koupil jsem ti je, vyzvedni si je ve svatebním salonu.“ Ano, byla to zpráva od majitele, který vždy dokázal Zdeničku vyvést z míry. Ještě ten den zašla do svatebního salonu.

„Dobrý den, ano, byl tu pán v koženém oblečení a vybral Vám tyto šaty. Máte je zaplacené. Chcete si je alespoň vyzkoušet, zda nejsou nutné úpravy?“ zněla slova paní v salonu.

Zdenička vklouzla do šatů. Seděly přesně. Žádné úpravy nepotřebovaly. Jak dobře odhadl její míry Zdeničku trošku zarazilo. Co ale se svatebními šaty? A co jí má vůbec co takové šaty kupovat? To ona, až si najde vhodného partnera, si sama vybere svatební šaty. Jenže o 30 let starší majitel být tím partnerem přeci nemůže! Svatební šaty si z osobního vzdoru nechala přebarvit narůžovo. Pro princeznu budou krásné.

Dny míjely, jaro se blížilo a na zámek se vrátil mladý cestovatel. Vypadal úplně stejně jako před rokem, kdy ho viděla naposledy. Byl o 7 let starší než Zdenička, ale vypadali možná tak stejně staří. K vřelému setkání patří obětí. Bylo hezké a… na úplně stejném místě, jako obětí s majitelem. Proč jen se jí nedařilo vyhnat ho z hlavy.

S mladým cestovatelem se usadili na lavičku a více než hodinu si povídali. O všem a vlastně o ničem. A jak se to tak u mladých lidí stává, brzy obětí přestalo stačit a tak následoval polibek. Zvolila si za partnera mladého cestovatele. Úkryt před všímavýma očima našli v malém obytném přívěsu, který byl zaparkovaný v areálu.

Zdenička nechtěla, aby o jejím románku věděl majitel. Na ramínku se jí houpaly krásné šaty a mladý cestovatel byl majitelovým dlouholetým kamarádem. Proč ničit kamarádské vztahy.

Jednoho dne, ukrytí v obytném přívěsu, uslyšeli bouchání na dveře. Kdo to na ně klepe? Vždyť areál je zamčený. Mladý cestovatel otevřel dveře a vyskočil před přívěs.

„Ahoj, hledal jsem tě. Ty tam někoho máš?“ ozval se majitelův hlas.

„Ahoj. No… jo,“ nesměle odpověděl mladý cestovatel.

„A můžu jít na chvíli dovnitř? Chtěl jsem s tebou něco probrat,“ odpověděl majitel a než stihl mladý cestovatel cokoli říci, vyhoupl se do přívěsu.

„Ahoj, Zdeničko. Já… nevěděl jsem, že jste spolu. To mi nikdo neřekl,“ nedokázal majitel skrýt své zaskočení.

Mladý cestovatel se vyhoupl do přívěsu, posadil se vedle Zdeničky a ruku jí položil na záda. Majitel se posadil naproti nim. Ale nemluvil. Přívěsem se rozhostilo ticho. Majitel hleděl na Zdeničku a snažil se o úsměv. Bylo ale vidět, že zastírání emocí není jeho silná stránka.

„Tys mi něco chtěl?“ přerušil ticho mladý cestovatel.

Majitel dál mlčel a smutně hleděl na mladou dvojici. „Se Zdeničkou v přívěsu… to se někdo má,“ vyslovil majitel jednu ze svých myšlenek, „probereme to jindy,“ přerušil rázně své myšlenky, vyskočil z přívěsu a byl pryč.

Následovalo jaro, začaly akce pro děti, ale Zdeničku pohlcoval další smutek. Mladý cestovatel nedokázal vydržet na jednom místě. Stále mizel v dáli a mnoho dní se neozýval. Pak se zjevoval opět na zámku, kde ale setrval se Zdeničkou nejdéle tři dny a čtvrtý den už po něm zas nebylo ani vidu ani slechu.

Zdenička se tedy rozhodla netrápit se osobním životem. Všechen čas věnovala princezně a divadlu a vztah s mladým cestovatelem ukončila. Vymýšlela jednu akci pro děti za druhou. Divadlo už dostávalo jasný tvar. Ale areál zámku ještě nevypadal jako báječné místo pro rodiny. Změna zámku, areálu, divadla i Zdeniččina života už klepala na dveře…

?>