Princeznina cesta – díl 13.

Tento díl se mi psal zatím asi nejhůře. Jak krásné, ale velice soukromé vzpomínky napsat? Podělit se o vše, nebo raději mnoho vynechat? Kdybych ale mnoho vynechala, nikdy by to nevystihovalo pravou povahu událostí. A tak se v dnešním díle dočtete, co ještě nikdy nebylo vyprávěno. Vzpomínky dvou lidí se zde prolínají v jednu společnou…

Léto 2016

Bylo krásné a teplé léto. Mouchy líně létaly ve vzduchu, zámek se vyhříval v paprscích sluníčka a ptáci zpívali o sto šest. Zelené louky vybízely k romantické procházce. Zdenička byla bez partnera, ale bylo jí vlastně dobře. Všechnu snahu věnovala pohádkám a akcím. Tou dobou byly akce sice menší, ale zato s velkou láskou pořádané. Divadlo i zámek ji potřebovaly. Majitel se od jara na zámku opět neukázal a vše tedy bylo jenom na Zdeničce.

25. června. Den jako každý jiný. A přeci dvěma lidem utkvěl v paměti.

Zdenička byla zase na zámku. Kde jinde. Nebyla tam ale sama. Obchůdek se zbožím byl otevřený a v prostorné hale mělo pár chlapíků setkání. Zdenička se ten den po zámku spíše potulovala. Malé setkání od ní nevyžadovalo žádnou práci, žádnou prohlídku ani program. Chlapíci popíjeli pivo, hovořili mezi sebou a ničeho jiného si nevšímali.

Je krásné se občas bezcílně procházet zámkem i jeho areálem.

„Večer přijede majitel,“ ozvala se paní prodavačka z obchůdku.

„A v kolik?“ zpozorněla Zdenička. Ráda by ho zase viděla. Na paměti měla stále jeho smutné modré oči.

„To nikdo neví. Až tu bude, tak tu bude,“ dozvěděla se. V tu chvíli se ale rozhodla, že se na zámku zdrží. Něco jí napovídalo: „Počkej tu. Sama uvidíš proč.“

Barevný karavan vtrhl do zámecké brány kolem šesté hodiny večer. Z něj vyskočil majitel. Stále byl pohublý a oči nebyly o moc veselejší. Zamířil přímo do obchůdku, kde stála Zdenička a paní prodavačka. S oběma se přivítal. Se Zdeničkou se ale vítal rozpačitě, nesměle, jakoby se jí styděl. Nepohlédl jí ani do očí, raději se věnoval jen všudypřítomnému zboží a nakonec zmizel v hale mezi chlapíky. Nepobyl mezi nimi ale dlouho. Za pár minut se objevil zase v obchůdku.

„Achjo. Nemůžu si s nimi dát pivo. Jsem tu autem,“ posmutněl.

„Já tě odvezu!“ vyhrkla Zdenička dříve, než si to stačila rozmyslet.

„Tak jo. Děkuju,“ usmál se na ni majitel a zase zmizel v hale. Objevil se za půl hodinky. Dvě piva mu vrátila život do očí a barvu do tváří. V jeho výrazu se zase objevil ten malý kluk.

Ve společnosti chlapíků zůstat nechtěl, vrátil se do obchůdku. Ty rozpaky, které se v něm předtím probouzely při pohledu na Zdeničku, začaly ustupovat a daly prostor skutečné podstatě.

„Moc ti to dneska sluší,“ usmál se na Zdeničku „Já…. Ehm… můžu si tě prohlédnout?“ vykoktal.

„Cože?“ vykulila oči Zdenička. Čekala mnoho otázek, jen tuhle ne.

„Neboj. Nemyslím to tak jak to vyznělo. Špatně jsem to řekl. Prostě si tě jen tak prohlédnout. Znám tě jenom v dlouhých princeznovských šatech. V kraťasech jsem tě ještě neviděl.“ Během těchto slov si sednul na židli před Zdeničku. Zahleděl se. „Jsi krásná,“ řekl mimoděk. Pak chvíli přemýšlel. Snad nad tím, zda je to vhodné nebo ne. Dodal si ale odvahy, chytl Zdeničku, posadil si ji na klín a pevně obejmul. Stejně jako tenkrát na podzim.

„Já vím, že zase dostanu košem od krásné princezny. Ale alespoň na chvíli chci teď na všechno zapomenout,“ řekl tak smutným hlasem, že by i ta nejpevnější skála pukla.

A Zdenička, stejně jako na podzim, neodpovídala. Co na to říci? Zdeničce nebyl lhostejný, nějakou dobu už sídlil v její hlavě, ale co člověk zmůže s tak propastným rozdílem. Třicet let.

Na tu chvilku ale snad přeci jen přestalo vše existovat. Byli jen oni dva v pevném objetí. Vyrušilo je až zakašlání paní prodavačky, která byla celou dobu vedle nich. Započala konverzaci na nezajímavé téma, krásná chvíle se rozplynula stejně jako objetí.

„Odvezla bys mě prosím domů?“ zeptal se Zdeničky majitel po chvíli.

Jak Zdenička slíbila, tak také udělala. Posadila majitele do svého stařičkého auta a vezla ho domů. Když se před nimi objevil majitelův baráček, majitel to nevydržel a znovu vyslovil svou otázku. „Nešla bys prosím ke mně? Nemusíš se mě bát. Nikdy bych ti neublížil. Dáme si čaj a jenom si hezky popovídáme.“

Zdenička chtěla opět odmítnout, ale nyní něco v její hlavě křičelo „jdi!“

Poslechla to volání.

Majitel ji skutečně velmi mile a zdvořile pohostil. Povídali si nenuceně a vesele. A majitel si s každou větou přisedal ke Zdeničce blíž a blíž. Pomalu a opatrně, aby mu snad neutekla. Nechtěl ji vylekat. Byl rád, že konečně přijala jeho nabídku.

Najednou ale rozhovor ustal. Podíval se jí do očí tak, že musel vidět i její duši. Jemně ji pohladil po vlasech a ještě jemněji políbil. Stále ho svíral strach, že mu uteče.

Je ale věk důležitý, když se dva zamilují? Mají se oba trápit s jinými partnery, když jejich duše jsou pro sebe stvořené? Na tomto světě je přeci nejdůležitější láska.

Ten den se dvě duše našly a rozhodly se, že se už nikdy neopustí. A zámecký areál i s divadlem dostal směr, kterým se ubírá do dnešních dob.

Tento díl není konec. Je to teprve začátek 😊