Princeznina cesta – díl 14.

Štěstí mě vždy motivovalo neúnavně pracovat. Na toto období vzpomínáme s majitelem vždy s úsměvem. A tento díl píši příhodně dnes, 25.6. 2020, kdy jsme spolu už 4 roky. Společnými silami budujeme zámek i náš život…

Podzim, zima 2016 a jaro, léto 2017

V té době se Zdeničce psaly pohádky s neuvěřitelnou lehkostí. Vymyslet šťastný konec? Hračka! Vždyť i ona teď prožívala svou pohádku.

Byl prvním mužem, který ji v její práci podporoval. Chtěl, aby princezna i divadlo rostli dál. Miloval její pohádky. Snad proto, že jeho život se pohádce moc nepodobal.

Byli spolu šťastní. Nic jim nechybělo. Spojovaly je 3 nejdůležitější složky štěstí: víra, naděje a láska. Víra jeden v druhého, naděje v krásný život a nekonečná láska.

Ač se svou láskou na veřejnosti nechlubili (věděli, že lidské předsudky mohou být velice zlé), zlé SMS zprávy a telefonáty na sebe nenechaly dlouho čekat. Z majitele se v nich stával zvrhlík, ač Zdeničce bylo už 20 let, a ze Zdeničky se v nich stávala zlatokopka. Protože štěstí se neodpouští.

Žádná urážlivá zpráva je ale netrápila moc dlouho. Stačilo, aby se podívali jeden na druhého. Ta nekonečná láska posílala nepěkné zprávy do věčného zapomnění.

Přišel podzim a s ním už tradiční akce Strašidla na zámku. Tento rok ale akce přivedla do divadla nového stálého herce velice netradičním způsobem. To si tak Zdenička se skupinkou návštěvníků vykračovala po strašidelném sklepení, když v tom na ní z místa, kde žádný z herců neměl být, vyskočil mohutný člověk s motorovou pilou v ruce a krampusáckou maskou na hlavě. Kdyby jen věděla, že je to kamarád jednoho z herců, že ho do těchto míst herci schválně postavili a že ta motorová pila ve skutečnosti neřeže, nepokoušeli by se o ní mdloby. Jenže herci byli, jsou a budou vtipálci v každém směru. A pokud jde o to, vystřelit si ze Zdeničky, jsou neuvěřitelně kreativní.

Podzim se přehoupl v zimu. Vánoce už trávili s majitelem spolu. V lednu je čekala první společná dovolená a na jaře se nechali zlákat k romantickým procházkám.

Začátkem června 2017 seděli večer na terase. Sledovali, jak se příroda chystá na teplou letní noc. Ticho ale přerušil majitel jemným hlasem.

„Zdeničko, brzy budeme mít výročí. Budeme spolu rok. Chci ti říct, že je to s tebou moc krásné. Jsem s tebou šťastný. Miluji tě,“ obejmul ji a políbil.

„Zdeničko, co kdybychom se vzali?“

„Milovala bych tě se svatbou i bez svatby. Ale pohádkovou svatbu si vysní každá žena už ve svém dětství. A já se vždycky toužila vdávat ne, protože musím, ale protože chci. A my se brát nemusíme…“

„Ale chceme!“ radostně za ni majitel dokončil větu a své štěstí pomocí telefonu poslal do celého světa.

25.6. 2017 ji pak před rodiči navlékl zásnubní prstýnek.

Jejich štěstí cítil i zámek. Nechával se budovat společnou prací dvou lidí a do roka a do dne se těšil na svatbu.

?>