Podzim 2012
„Tý jo! To by bylo něco, udělat na Halloween na zámku strašidelnou akci. Jakože postrašit děti, párkrát na ně bafnout a tak…“ gymnaziální třídou čerstvých druháků se vznášela všeobecná nadšená myšlenka. „Hmm, rozhodně by to legrace byla. Jenže co na to třeba majitel. Co když nám to zakáže? A bude po srandě.“
Skupinka nejlepších kamarádů seděla o přestávce na lavicích a debatovala. „To je fakt, zakázat by nám to mohl. Musí se ho někdo zeptat!… Zdeni, zeptáš se ho?“ obrátily se všechny hlavy na vykulenou Zdeničku. „Já? Proč já? Jsem ho snad rok neviděla,“ oponovala. Byla to pravda. Od prvního setkání v zimě 2011 uběhl už téměř rok. A i přes to, že byla na zámku častěji než doma, majitele za tu dobu ani nezahlédla. Údajně se toulal někde po Indonésii nebo nějaké tramtárii a domů příliš nepospíchal. Zdenička zatím stihla navázat vážný dvoutýdenní vztah se spolužákem. A protože dvoutýdenní, už byla zase nezadaná. Nu což. První lásky jsou vždycky krátké.
„Fajn! Zeptám se, jestli bychom nemohli udělat na zámku strašidelnou akci!“ uzavřela Zdenička debatu, která stejně jinam nesměřovala. Ale koho se vlastně zeptá? Nevěděla, jak se komunikuje s nějakou tramtárií. Vzkaz v lahvi by putoval moc dlouho. A tak se obrátila na tehdejší osazenstvo zámku. „Jo, asi klidně. Něco udělejte. Stejně to bude malá akce, tak je to jedno.“ Setkala se s dalším očividným nezájmem. To jí ale nevadilo. Akce být může!
Zdenička se nadšeně vrhla do příprav, stejně jako její spolužáci. Kamarád vytvořil plakát. Nebylo to žádné umělecké dílo, ale účel to plnilo. Název akce, datum a čas. Hotovo! „Hele, napsali jste na ten plakát místo, kde ta akce je, že jo?“ ozvalo se ve skupince. „Do háje!“ zaklela Zdenička i kamarád. A tak se tisklo několik verzí prvních plakátů. Nikdo není dokonalý hned napoprvé.
Do sestavování programu se vrhla Zdenička sama. Ne snad, že by jí kamarádi nechtěli pomoci, ale protože měla myšlenku. Myšlenku, kterou nutně potřebovala zrealizovat. Budou to pohádkové prohlídky, kdy já, jako Bílá paní, budu provádět a říkat příběh a vy ho budete postupně v místnostech hrát. A na konci, v poslední místnosti, to skončí dobře. Přepadla ji nutkavá touha něco napsat. Napsat scénář. A pak ho zahrát. Tak vznikl historicky první scénář pohádkové prohlídky.
Ten den byli jako na trní. Ráno ani nemohli dospat. Dopoledne neustále dokola secvičovali tu pohádkovou prohlídku. „Co když nikdo nepřijde?“ „Třeba to děláme zbytečně,“ zaznívaly obavy. Zdenička od rána nejedla. Brzy by měli přijít první návštěvníci. Snad se vše povede. Na hlavu si nasadila špičatý bílý klobouk. Kdyby jen tušila, jak moc se jí právě mění život, nasadila by si ho více obřadně.
Přišlo okolo 1000 návštěvníků. Děti se smály i trochu bály. Cpaly se přes sebe k Bílé paní, chytaly ji za ruce, fotily se s ní…. A ona hrála. Pro děti, pro zámek. Tleskali jim lidé i staré čedičové zdi. Sotva herci dohráli jednu prohlídku, už spěchali na druhou, aby se na všechny návštěvníky dostalo. Večer, po setmění, pak zapálili v horním patře zámku svíčky a bafali jen za roztřeseného pološera. Chodbami se ozývalo nadšené ječení dětí i vylekaných rodičů.
Tehdy, ve svých 16 letech, si Zdenička najednou uvědomila, že netouží po skvělém titulu a vážené práci. Její život je tady. Na zámku, obklopená rozesmátými dětmi.
Akce skončila. Všichni studenti byli unavení, ale šťastní. Zdenička šla zkontrolovat, zda není nějaký zapomenutý návštěvník v Ogoh baru (dnešní sál Ogoh-ogoh). Nikdo tam už nebyl. A tak si to temnou tmou pelášila zpátky k zámku. Pelášila dost rychle. V kostýmu Bílé paní jí v té sychravé tmě byla pěkná zima. Najednou se těsně před ní vynořila postava.
Zdenička urychleně zabrzdila, aby do té postavy nenarazila. Světlé vlasy na všechny strany, kožená bunda….. majitel! „Dobrý den. Já se Vás lekla. Myslela jsem, že jste někde v cizině,“ vykoktala. „Dobrý den, Bílá paní. Také jsem se Vás lekl. Vždyť jste strašidlo,“ usmíval se na ní. „Vrátil jsem se z Indonésie. Dnes jsem na zámek jel z Karlových Varů, protože mi volali, že je tu spousta lidí a nějaká velká akce. Tak jsem se přijel podívat. Viděl jsem ale jenom konec. Víc jsem toho nestihl. I tak se mi to ale líbilo.“ Stále se usmíval a doprovázel ji k zámku, kde byla i první světla. I v té tmě poznala, že se jí snaží podívat do obličeje, ale nic nevidí. Předchozí vánoční setkání si nepamatoval a zajímalo ho, kdo ta Bílá paní vlastně je a jak vypadá. Vykal jí. Vůbec netušil, kolik jí je. Jediné co v ten den zaslechl bylo, že zemřela před 350 lety. „Jak se jmenujete, Bílá paní?“ zajímalo ho „Zdena,“ odpověděla rychle. „Aha. Bílá paní… tedy Zdeničko, nechtěla byste…. Ehm, nechtěla byste tu bydlet?“ Jeho otázka ji zarazila. Nechápala ji. Dobře jí bylo u rodičů a neplánovala na tom nic měnit. „Já ale bydlím u rodičů,“ odpověděla zmateně. „Tak už byste u rodičů být nemusela,“ odpověděl nyní také mírně zmateně. Ona nečekala takovou otázku, on odpověď.
Mezitím došli pod první světlo zámku. Postavil se proti ní a podíval se jí do obličeje. Zarazil se. „Kolik Vám vlastně je, Zdeničko?“ „Šestnáct. Ale brzy mi bude 17.“ Cítila, jak si prohlíží rysy v její tváři. Jeho tvář se ale změnila. Nyní se usmíval rozpačitě a velice stydlivě. „Aha! Tak pak je dobře, že ještě bydlíte u rodičů. Akce byla moc hezká. Doufám, že zase někdy nějakou uspořádáte. Nashledanou.“ S výčitkami, že ve svém věku tolik neodhadl věk Bílé paní, raději rychle ze zámku zase odjel. Zdenička jen pokrčila rameny a šla se konečně obléct do něčeho teplého. Majitel jí připadal bohémsky podivný, ale pro ní byl nyní důležitější pocit dobře odvedené práce. Stejně ho určitě zase dlouho neuvidí. Nemýlila se. Dlouho ho zase potkat neměla. Blížil se rok 2013; rok, kdy majitel bojoval o život.