Princeznina cesta – díl 6.

Na podzim jsem našla sebe sama na zámku mezi dětmi. Už se mi pak těžce vracelo k pilnému studiu. Na jaře se ale zámek odmlčel a já se pokusila hledat seberealizaci jinde. Tam jsem ji ale nenašla a život mě obohatil o další nehezkou zkušenost.

Jaro-léto 2013

To jaro bylo něco jinak. Zámek nastavoval své chladné čedičové zdi teplému jarnímu sluníčku. Snažil se zahřát své komnaty, ale stejně jako každý rok, se mu to povede až v létě. Byl ale nezvykle tichý. Každý rok ožíval hned zjara různými akcemi, nyní ale jeho chodbami prošlo jen pár návštěvníků. Jako kdyby brána nechtěla nikoho pustit dovnitř.

Zdenička byla mrzutá. Začala zámku věnovat více času, než bylo zdrávo. Upřednostnila péči o stařičkou budovu před studiem. Její průměr se zhoršil. Kde jen byla ta jedničkářka? A teď se zámek najednou odmlčel. Po prvních jarních akcích najednou nikdo nevolal, že je třeba umýt podlahu, vybrat vstupné, udělat akci pro děti…. Nic!

Spolužáci jen pokrčili rameny sklonění nad učebnice matematiky a chemie. „Tak to nech bejt. Asi už tam nechtěj nic dělat. Vždyť je to jedno. Jak ti vyšel definiční obor u téhle rovnice?“ „Nevyšel mi nijak! Tak já jim zavolám. Znovu. A zeptám se, co se děje, že se nic neděje.“ Rozhodla rázně Zdenička, odložila učebnici matematiky, vzala telefon a šla si vyřídit hovor na gymnaziální toalety. „Ne. Žádná akce teď nebude. Nejezdi. Tak se měj a dobře se uč. Ahoj.“

Krátký hovor ji rozmrzel ještě více. Něco se dělo, a nikdo jí nechtěl říct co. Květen, červen, červenec, srpen, září. A nic. Nedokázala jen sedět doma a ve škole. Nutně potřebovala něco dělat. Chuť seberealizace již ochutnala a nehodlala se jí vzdát. Začátkem jara si tedy našla brigádu na jiné památce. Ne, že by na zámek zapomněla, ale co jiného mohla dělat. Brigáda jí nebavila. Musela vykládat text jasně určené historické prohlídky, nesměla si k tomu přidávat pohádky a už vůbec nemohla hrát divadlo davu dětí. I této památce se ale zapsala do historie. Stala se historicky prvním průvodcem, kterému památku… Vykradli.

Těsně před ukončením pracovní doby, když už zamykala, se za ní nepozorovaně plížil zloděj. Chtěl peníze. Využil její nepozornosti, sebral tržbu a chtěl zase bez povšimnutí zmizet. Ale ona ho tam mezitím zamkla. Rozhodl se tedy rychle vyskočit ven oknem! S dusotem dopadl před budovu. Rozhlédl se, zda ho nikdo neslyšel. Když se podíval za sebe, s úlekem zjistil, že za ním stojí ona! Vždyť jí ještě před chvílí viděl vevnitř. Jak se tak rychle dostala ven? Zdenička se v tu chvíli snažila pochopit, co se to tu děje. Byla přeci vevnitř sama. Vypnula počítač a šla se podívat, zda se už nevrací druhý průvodce. A teď najednou tohle. Myšlenky se začaly srovnávat v jeden jasný obrázek. Zloděj! Ruce měl v kapsách a něco v nich držel. Nechala ho běžet. Možná měl v kapsách ukradené peníze, možná nůž. Chtěla se vrátit na zámek! Hrozně moc! Musela ale pokračovat v brigádě, kde po takové zkušenosti nechtěla být ještě víc než na hodině matematiky.

Jednoho dne na památce pracovala s místním kastelánem. Znala ho už dlouho. Tak hodného člověka nepotkáte každý den. „Ty nevíš, proč je zámek zavřený?“ zarazil se kastelán, když si mu postěžovala, kde by teď zrovna chtěla být. „Aha, tobě nikdo nic neřekl. Neboj, já ti to povím. Majitel zámku byl v Indii. Fotil místní šamany. Znenadání se k němu připlížil nějaký náboženský fanatik a praštil ho železnou tyčí po hlavě. Rozražená hlava a otřes mozku. No, mohl dopadnout i hůř. Vrátil se domů a sotva se vyléčil z úrazu, chytla ho hrozná bolest v hrudníku a ochrnul na půlku těla. Prý nějaká infekce. Bojoval o život. Teď už je ale myslím doma a doléčuje se. Osazenstvo zámku za ním jelo i do nemocnice na návštěvu. Divím se, že ti to nikdo neřekl.“

Zdenička byla otřesená. Nic z toho jí nikdo ani nenaznačil. Proč? Nevydržela to a zavolala mu. Chtěla vědět, zda už je v pořádku. Co bude dál. „Kilián, prosim.“ „Dobrý den, tady studentka Zdenička.“ „Dobrý den, já nevím s kým mluvím. Jaká studentka?“ „Dobře, tak tedy Bílá paní ze zámku.“ „Bílá paní? Já znám bílou paní?“ „Mluvili jsme spolu naposledy na podzim na zámku. Jen jsem se chtěla zeptat, zda jste už v pořádku? A jestli budu moci na podzim na zámku zase strašit?“ Chvíli se smál. „Aha. Já už vím kdo jste! Ano, Bílá paní, už jsem se ze všeho dostal. Budu rád, když tu akci zase uděláte. Proč jste ale za mnou nepřijela s ostatními do nemocnice?“ „Nevěděla jsem, co se vám stalo a že jste v nemocnici. Nikdo mi to neřekl.“ „To je zvláštní. Všem jsem posílal esemesku. Musela Vám přijít. Nechtělo se Vám?“ „Já o tom skutečně nevěděla, jinak bych Vás přijela navštívit.“ „Přijela byste? Tak to je dobře. Těším se, až se zase někdy potkáme na zámku. Nashledanou.“

Hovor s ním byl podivný, stejně jako on sám. Ale na to si už začínala zvykat. Vracela se na zámek! Chystala druhý ročník Strašidel na zámku…

?>