Podzim-zima 2013
Kam všichni zmizeli? Proč tu nejsou? Zdenička stála uprostřed rozlehlého nádvoří a rozhlížela se kolem sebe. Kočka se jí otírala o nohu. Vedle ní stála jedna starší paní, která patřila k tehdejšímu osazenstvu zámku. Nikdo další z osazenstva tu ale nebyl. Prázdný areál vypadal ještě větší než skutečně byl. „Všichni odešli. Napořád. Už nechtějí mít se zámkem nic společného.“ Pokrčila rameny starší paní.
Kdy? Proč? Jak to samy zvládneme?… Další a další otázky napadaly Zdeničku, ale nevyslovila je. Během chvíle se rozhodla, že to vezme jako příležitost. Měla přeci tolik nápadů. Ještě před rokem by je všechny musela konzultovat se zámeckým personálem, ale nyní měla téměř volnou ruku. A navíc jí s věcmi, které neuměla, mohla pomoci ta starší paní. A tak se Zdenička s nadšením vrhla do příprav Strašidelné akce. Udělat plakát, sehnat kamarády do rolí, napsat scénáře, vše secvičit… To už uměla od loňska. V den akce žádné jídlo až do večera. Zlozvyk, který ji bude provázet ještě mnoho let potom. Na hlavu špičatý klobouk. Jde se na to!
Návštěvníků přišlo ještě více než v loňském roce, a na některé se nedostalo. Bílá paní musela řešit drobné stížnosti na některé nedostatky. To jí bylo moc líto. Každou drobnou výtkou se ale učila více, než si uvědomovala. Každý podnět od návštěvníka se jí vryl hluboko do hlavy a ona na něm pak usilovně pracovala. Více líto jí ale bylo když zjistila, že starší paní zmizela jako pára nad hrncem. Celou akci byla k nenalezení.
I přes drobné karamboly dopadla akce úspěšně. Dětský smích a potlesk. Zdenička na sebe byla pyšná. Ihned jak si sundala špičatý klobouk, vydala se najít starší paní. Proběhla celý zámek, který už tak dobře znala, a našla ji v jednom veřejnosti nepřístupném pokojíčku. „Kde jste byla celou dobu? Slíbila jste, že mi s akcí pomůžete!“ vyhrkla zklamaně na starší paní „Já… jsem tu usnula. Byla jsem unavená. Zvládla jsi to? Kolik se vybralo na vstupném? Ukaž mi tržbu.“ Kolikrát se ještě musela zklamat v lidech. Tenkrát ale zákeřnost lidí ještě neviděla. Důvěřovala jim. Předala tržbu starší paní.
„A co dál? Přeci letos neskončíme Strašidly. Loni byla svatomartinská akce. Tak ji uděláme letos taky,“ oznámila Zdenička své plány spolužákům. Ti jenom souhlasně přikyvovali. A tak znovu seděla u počítače a tvořila plakát. Tentokrát na akci Svatomartinský jarmark. Starší paní seděla vedle ní a podřimovala na židli. Když byl plakát hotový, probudila se, práci pochválila a odešla domů. Po uveřejnění plakátu na sociální síti ji ale překvapila kraťoučká zpráva: „Zdeničko, jsi šikulka.“ Majitel! Nevěděla, kde se toulá, ale zprávička ji potěšila.
I svatomartinská akce se povedla. Zdenička, obklopená houfem dětí, byla nejšťastnější člověk na světě. Věnovala se práci na zámku tolik, že zapomněla oslavit i své 18. narozeniny. Počkat! Vlastně nezapomněla! Oslavila je s dětmi! Po malé Vánoční akci se zámek uložil k zimnímu spánku. Probudí se až na jaře.
A jaro 2014 si bude Zdenička dopodrobna pamatovat i po 6 letech.