Princeznina cesta - díl 8.

Na toto jaro nikdy nezapomenu. Bylo plné změn i nových poznání. A hlavně, majitel mi svěřil zámek a pořádání kulturních akcí pro děti. Mně samotné, tehdy osmnáctileté holce. Divíte se? Tak to ještě nevíte, co mi k tomu řekl. Po přečtení dnešního dílu už se divit nebudete. 😀

Jaro 2014

Únor. Zamrzlý smutný měsíc. Ponurá nálada pohltila každou živou bytost. Tedy až na jednu. Zdenička s nadšením chystala jarní zámecké akce ve spolupráci se starší paní. Jaké budou akce, o čem budou pohádky, koho obsadím do rolí, jak budou vypadat plakáty… Tyto myšlenky jí nedovolovaly přidat se ke smutnému všeobecnému mračení. Vždyť naplánované Vítání jara bude už brzy!

Po převzetí zámeckého e-mailu zjistila, že se ji snaží kontaktovat jedna paní. Přála si akci pro kroužek malých dobrovolných hasičů. Zdenička tedy odpověděla a čekala, co se bude dít dál. Paní od hasičů ji pozvala na osobní schůzku, kde se měly dohodnout všechny podmínky. V malé kanceláři seděla naproti Zdeničce energická paní, která se nebála žádné výzvy ani žádné práce. Tehdy, v té maličké kanceláři, Zdenička nemohla tušit, že sedí proti ženě, která má obrovské srdce a která jí jednou pomůže se zakládáním divadla a jeho dalším provozem. Tehdy to byla jen pracovní schůze, ze které měla vzejít hezká akce pro děti. Jenže jedním telefonátem se vše změnilo.

„Ahoj, Zdeno,“ ozval se v telefonu hlas starší paní, „na zámku končím! Odcházím! Pohádala jsem se s majitelem a už tam nebudu ani minutu. Tak jenom abys to věděla.“

„Ale… ale co naplánované akce? Co s nimi mám teď bez Vás dělat?“

„Nevím. To už se mě netýká. Já se stěhuju. Tak ahoj,“ stroze ukončila starší paní hovor a položila telefon.
„Co teď? Co budu dělat? Přeci nezruším Vítání jara a akci pro malé hasiče,“ zoufala si Zdenička po skončení hovoru. Podívala se na mobil, který držela v ruce. „Majitel! Zavolám mu a zeptám se, co mám sama dělat. Určitě mi něco poradí.“ A domluvila si schůzku s majitelem na zámku.

Když přijela na zámek, majitel už na ni čekal. Usmál se na ni, podal jí ruku a na každou tvář dal pusu. Takto zdravil každou holku i ženu. V severních Čechách docela netradiční přivítání. Ihned po vřelém přivítání na něj Zdenička vychrlila svůj problém. Mluvila a mluvila a teprve po chvíli si všimla, že se jeho oči nedívají na ni, ale někam do nekonečné dáli. Jako by jeho duch byl v cizině, ale tělo tu zapomněl. Poslouchal jen každé druhé slovo. Víc poslouchat ani nechtěl. V hlavě se zaobíral svými trudnými starostmi a na osmnáctiletou upovídanou holku neměl vůbec náladu.

„Co mám dělat? Přeci všechny akce nezruším,“ naléhala na něj.

Odbyl ji památnou větou: „Zdeničko, dělej si tady co chceš a co uznáš za vhodné. A hlavně mi nevolej. Budu dlouho v Indonésii.“ A skutečně na dlouho dobu zmizel ve světě.

Zdenička stála před další výzvou. Uspořádat celou sezonu sama. Jak na to vzdáleně tušila z předešlých akcí Strašidla na zámku. Pořádání celé sezony se ale trošku bála. Jednalo se o hodně akcí. A ani na jednu akci neměla peníze. Našetřeno měla sotva na výtisk plakátů. Pozvání různých spolků, které by zajistily program během akce, nepřicházelo v úvahu. A tak se Zdenička znovu obrátila na své spolužáky. Napsala pohádkovou prohlídku a historicky první velkou pohádku v amfiteátru. Určila si roli vypravěčky a po hlavě se vrhla do Vítání jara.

Potlesk! Líbilo se! Zvládla to bez pomoci starší paní! Byla neskutečně pyšná na sebe i své spolužáky. Teď už se nezaleknou ničeho.

Co ale přichystat pro malé hasiče? Přijede se podívat i senátor za Liberecký kraj. Chce to nějaký speciální program. Zdenička nechtěla nic podcenit. Na hasičské akci si dávala moc záležet. Jaké ale budou pohádky? A jakou roli bude hrát ona? Chce to nějakou hezkou roli, kterou budou mít děti rády, která bude na všechny hodná, rozdávat úsměvy i sladkosti, provádět zámkem a hrát u toho pohádku…
A TAK SE ZRODILA PRINCEZNA ZDENIČKA!