A tak jsem si ho vzala!… a dál už to znáte. Pohádky, zámek, a společná cesta životem.
Musím se přiznat, že jsem nečekala tak vysokou sledovanost této malé kroniky. Začala jsem ji psát v době karantény s myšlenkou „no co, když to nikdo číst nebude, alespoň budu mít uchované své vzpomínky.“ Ale od prvního dílu sledovanost stoupala a asi od třetího dílu mi přicházely dotazy, kdy vyjde další. Za Vaši podporu vám moc děkuji.
Život je krásný i krutý, veselý i smutný, báječný i nesnesitelný. Ale především je konečný. A nám nezbývá nic jiného než se v tom krátkém vymezeném čase pokusit tu zanechat otisk. Otisk naší duše, která tu byla, žila a milovala.
A proto vlastně majitel koupil zámek. Proto i já na zámku neúnavně tvořím.
„Oprav mě, pomoz mi a zapiš se do mé historie,“ volal na nás oba. Člověk často slýchá neurčité volání odnikud, ale málokdo ho poslechne. Vždyť přeci musíme žít v realitě, na tiché volání není nikdo zvědavý.
Já to tiché volání poslechla. Nevěděla jsem ale, jaký osud si pro mě zámek přichystal. Děj jako vystřižený z mé milované knihy od Charlotte Brontëové „Jana Eyrová“.
I když ten můj děj obsahuje, na rozdíl od románové knížky, mnoho dalších, vedlejších příběhů, které ale zatím nemohou být zmíněny. Ještě nepřišel jejich čas.
S majitelem jsme cestu k sobě hledali dlouho. Vždy byl ale ke mně velmi vlídný, milý a zdvořilý. Jako kdyby tušil, že život nás stejně svede dohromady. Někteří lidé jsou nám už zkrátka předurčeni.
Svatbu jsme měli velikou a krásnou. Na druhém nádvoří našeho zámku proběhl dojemný obřad a hostina se konala v našem kulturním sále. Zámek sledoval tuto podívanou a věřím, že byl rád. Tančilo se i zpívalo. A protože můj život má zálibu se podobat románovým knihám, musel proběhnout i malý pokus nenávistného člověka o překažení našeho svatebního štěstí. Chudák pokus. Byl v porovnání s naším štěstí tak malý, že si leda natloukl nos a zase zmizel.
Rok po svatbě se divadlu podařilo tolik vyrůst, že jsem na něj přestala stačit sama. A tak vznikl tým i nová značka Pohádkový zámek Horní Libchava.
Teď sedím v obýváku na gauči a vedle mě odpočívá majitel s hlavou položenou na mých kolenou. Při lehkém odpoledním spánku spokojeně oddychuje a když se otáčí na bok, zamumlá „miláčku, miluji tě,“ a dál podřimuje…
Já se s vámi v této kronice loučím. Nyní si musím odžít další kus života, abych měla zase o čem psát. Bude stejně pestrý, jako byl doposud? Co nového přinese? Kdo ví…
A kdybyste mě hledali, nashledanou na zámku Horní Libchava.