Princeznina cesta – epilog

Dnešní epilog je posledním dílem této malé kroniky. Proč? Protože jsem se dopsala až do současnosti. A teď si musím zase další kus odžít. Každopádně mě ale tvorba kroniky moc bavila. Bylo to jiné, než stále psát pohádky. Líbila se vám? Chtěli byste se začíst do jiných romantických příběhů? Děkuji za všechny dosavadní ohlasy i velkou podporu. A budu se na Vás těšit u nás na zámku.

A tak jsem si ho vzala!… a dál už to znáte. Pohádky, zámek, a společná cesta životem.

Musím se přiznat, že jsem nečekala tak vysokou sledovanost této malé kroniky. Začala jsem ji psát v době karantény s myšlenkou „no co, když to nikdo číst nebude, alespoň budu mít uchované své vzpomínky.“ Ale od prvního dílu sledovanost stoupala a asi od třetího dílu mi přicházely dotazy, kdy vyjde další. Za Vaši podporu vám moc děkuji.

Život je krásný i krutý, veselý i smutný, báječný i nesnesitelný. Ale především je konečný. A nám nezbývá nic jiného než se v tom krátkém vymezeném čase pokusit tu zanechat otisk. Otisk naší duše, která tu byla, žila a milovala.

A proto vlastně majitel koupil zámek. Proto i já na zámku neúnavně tvořím.

„Oprav mě, pomoz mi a zapiš se do mé historie,“ volal na nás oba. Člověk často slýchá neurčité volání odnikud, ale málokdo ho poslechne. Vždyť přeci musíme žít v realitě, na tiché volání není nikdo zvědavý.

Já to tiché volání poslechla. Nevěděla jsem ale, jaký osud si pro mě zámek přichystal. Děj jako vystřižený z mé milované knihy od Charlotte Brontëové „Jana Eyrová“.

I když ten můj děj obsahuje, na rozdíl od románové knížky, mnoho dalších, vedlejších příběhů, které ale zatím nemohou být zmíněny. Ještě nepřišel jejich čas.

S majitelem jsme cestu k sobě hledali dlouho. Vždy byl ale ke mně velmi vlídný, milý a zdvořilý. Jako kdyby tušil, že život nás stejně svede dohromady. Někteří lidé jsou nám už zkrátka předurčeni.

Svatbu jsme měli velikou a krásnou. Na druhém nádvoří našeho zámku proběhl dojemný obřad a hostina se konala v našem kulturním sále. Zámek sledoval tuto podívanou a věřím, že byl rád. Tančilo se i zpívalo. A protože můj život má zálibu se podobat románovým knihám, musel proběhnout i malý pokus nenávistného člověka o překažení našeho svatebního štěstí. Chudák pokus. Byl v porovnání s naším štěstí tak malý, že si leda natloukl nos a zase zmizel.

Rok po svatbě se divadlu podařilo tolik vyrůst, že jsem na něj přestala stačit sama. A tak vznikl tým i nová značka Pohádkový zámek Horní Libchava.

Teď sedím v obýváku na gauči a vedle mě odpočívá majitel s hlavou položenou na mých kolenou. Při lehkém odpoledním spánku spokojeně oddychuje a když se otáčí na bok, zamumlá „miláčku, miluji tě,“ a dál podřimuje…

Já se s vámi v této kronice loučím. Nyní si musím odžít další kus života, abych měla zase o čem psát. Bude stejně pestrý, jako byl doposud? Co nového přinese? Kdo ví…

A kdybyste mě hledali, nashledanou na zámku Horní Libchava.

?>