Nikdy jsem se v zámku nebála duchů. Pokud tu nějací jsou, mám s nimi kamarádské vztahy. Vždyť se jim snažím zachránit střechu nad hlavou. Vždy jsem se ale bála lidí se zlými úmysly. Musela jsem se jim postavit už ve svých 16 letech….

Léto 2012

Vždycky byla moc drobná a to ji rozčilovalo. Já vím, ptáte se: „Co je tak strašného na tom být drobná? Snad je to i výhoda“. Ono ale když máte v 16 letech jisté přednosti jako žehlící prkno, jste z toho trošku vytočení. Budíte se každé ráno s nadějí, že se přes noc stal zázrak, a už konečně budete vypadat jako všechny ty krásné modelky. K jejímu štěstí netušila, že křivky žehlícího prkna bude mít i ve 24 letech.

O co byla drobnější, o to byla aktivnější. Zapojila se plně do chodu zámku. Vymýšlela nápady, naučila se historickou prohlídku a měla velké plány. V zámku už znala každý kámen, dýchala s ním. Všemi spletitými chodbami se pohybovala s naprostou přesností, nezabloudila by ani poslepu. Byla si tak jistá, že ji v zámku nic nemůže ohrozit. Jistota se ji ale vymstila. Byl už konec prohlídek, sluníčko mířilo k západu. Nejvyšší čas si doběhnout na kůr pro flétnu, uklidit noty a uložit zámek ke spánku. Pelášila hlavní chodbou do hlavního sálu, odkud vedla menší chodbička na kůr. Do chodbičky ale už nedošla.

Zůstala v sále. Pelášila tak rychle, že si nevšimla, že není v zámku sama. Sledovalo ji několik očí. V sále se zprudka zarazila. Proti ní stál asi osmnáctiletý chlap. Jeho pohled byl zlý. „Ahoj kočko. Pojď, pohrajeme si.“ Promluvil na ní. „Tady nemáte co dělat. Už je po prohlídkách. Odejděte!“ postavila se mu odvážně. „Nám se teď ale nikam nechce,“ řekl hlas za jejími zády. Otočila se. Ve dveřích, kterými přišla, stál další chlap. Ruce měl rozpřažené přes celá futra, aby bylo jasné, že tudy už neodejde. Hlavou jí proběhla myšlenka: když se dostanu na točité schodiště, uteču jim. Rozeběhla se tedy k úzké chodbičce vedoucí ke spásnému schodišti. V běhu se zarazila až o hruď dalšího chlapa, stojícího v její únikové cestě. To nečekala. Ohlédla se, aby zjistila, kolik jich je. Pět! Přejel jí mráz po zádech. Stáli ve všech dveřích. Ti, co nestáli ve dveřích, se k ní začali přibližovat. Pryč, teď nebo nikdy! Zkrátka odstraní nějak toho chlapa ze dveří, kterými přišla, a doběhne si pro pomoc. Jakou má ale šanci drobná holka proti pěti chlapům?

V panice udělala něco, co od sebe nikdy nečekala. Rozeběhla se proti chlapovi ve dveřích, pokrčila ruku a ze všech sil mu vrazila svůj ostrý loket do hrudní kosti. Chlap to nečekal, zavrávoral a uvolnil jí cestu do hlavní chodby.

Doběhla až na nádvoří, aby prvnímu člověku z tehdejšího osazení zámku sdělila, co se stalo. „To je nahlášená skupina. Mají tam být,“ dověděla se. „Proč tam není žádný průvodce? Chtěli mě přepadnout!“ oponovala. „My jsme se teď rozhodli, že skupiny do zámku budou chodit bez průvodce. Průvodce už jel dneska domů. Je to v pohodě, tak nepřeháněj.“ Nikdo to nikdy neřešil. Byla vyděšená, ale byla na sebe také hrdá. Dokázala se vymanit z takové přesily. Nikdy už si na ní nikdo nepřijde… Ale přišel. Na drobnou holku se to chlapům dovoluje. Co jsou ale nechutné nabídky oproti problémům, které během budoucích pár let musela řešit…