Podzim – zima 2011
Stála v bráně a poprvé v životě hleděla na hornolibchavský zámek. Byl tak smutný. Do střechy mu zatékalo, ozdobné římsy na fasádě opadávaly a některá okna postrádala skleněné tabulky. Celý ten kdysi nádherný zámek volal o pomoc. A ta kudrnatá holčina v bráně si tenkrát v duchu řekla „Ano, pomůžu ti. Ze všech svých sil se ti budu snažit pomoc.“ Skupinka prváků strávila na zámku veselou sobotu. Společně je bavilo i mytí podlahy a občasné vybírání vstupného na pokladně. A tak neodmítli přidat ruku k dílu během dalšího víkendu, a toho dalšího a dalšího…. Do zimy stihli umýt podlahy ve výstavě, prodrbat zamilované vztahy ve skupině, vyleštit okna v 1. patře, pohádat se a zase se usmířit, všude otřít prach a vysnít si ideálního kluka.
Podzim se rychle přehoupl do zimy a zámek se oblékl do vánočního hávu. Ozdobený stromeček stál v pozoru na hlavní chodbě. Chudák, neodolal podnapilému obejdovi, který se do něj skácel po tom, co odmítl zaplatit vstupné. Pobouření prváci vyslali jednoho ze svých řad pro pomoc. Zasáhnout proti pobudovi přišel člověk, kterého zatím ani jeden ze studentů neznal. Člověk, který se celý den pohyboval po zámku jako duch, měl od všeho klíče a na nikoho zatím nepromluvil. Nedal se ale přehlédnout díky svému cylindru a kožené bundě. Zvláštní kombinace. Tento muž rozhořčeně přistoupil k obejdovi, chytil ho za flígr a vyhodil před bránu. Tedy to všichni očekávali. Skutečnost vypadala takto: Muž v cylindru přistoupil k obejdovi, usmál se na něj, pomohl mu vstát a slušně ho požádal, zda by se nemohl jít vyspat domů. A k překvapení všech to obejda skutečně udělal. Nu, i po dobrém to někdy jde. „Kdo je ten chlapík v cylindru?“ ozývalo se mezi spolužáky. „Přeci majitel, jste přiletěli z Marsu, že to nevíte?“ byli poučeni jedním z tehdejšího personálu zámku.
Po vánoční akci seděla celá skupinka studentů u stolu v sále v přízemí. Hlasitě si povídali, rozebírali nejnovější drby. Jediný, kdo se veselé debaty moc neúčastnil, byla ta kudrnatá Zdenička. Seděla na židli a koukala k vedlejšímu stolu, kde přímo proti ní seděl majitel v cylindru. Fascinoval ji. Vzpomněla si na Willyho Wonku z pohádky. Cylindr mu seděl na hlavě trochu nakřivo. Z pod něj mu na všechny strany trčely blonďaté polodlouhé vlasy. Ke kožené bundě měl i kožené kalhoty. Povídal si s nějakým pánem a když se usmál, ve tvářích se mu objevily ďolíčky. Byl středního věku, ale ona v jeho tváři viděla malého uličníka. V tu chvíli ji napadlo, že ten hnědovlasý spolužák zase není tak velký fešák, za kterého ho pokládala. V tom majitel upřel své bledě modré oči přímo na ni. Není divu. Její zírání mu muselo být krajně nepříjemné. Ucukla pohledem a zapojila se do drbací debaty jakoby nic. Kdyby jen věděla, kolikrát se na ní za pár let ještě usměje….