Jaro 2012
Jaro na zámku bylo překrásné a plné nadějí. Zdenička i celá skupinka studentů si dobrovolnickou pomoc během akcí natolik oblíbily, že se stala neodmyslitelnou součástí všech víkendů. Umýt podlahy, utřít prach, poklidit a zamést. Vítání jara bylo tu! Ale Zdeničce to nestačilo. Chtěla pro ten smutný zámek dělat víc. Ale co? Její studentské kapesné by nestačilo ani na výměnu jedné rozbité okenní tabulky. Jak zámek rozveselit?
Přeci hudbou! A protože vždycky nejdříve řezala a až pak měřila, v okamžiku stála na kůru v zámecké kapli s flétnou v ruce. Uměla také pokaždé do svých nápadů namočit někoho dalšího. Na kůru stála tedy i její kamarádka s druhou flétnou. Průvodce přivedl prohlídku do poničené kaple a holčiny hrály. Pro radost, pro zpestření, pro zámek. Tóny dvou fléten se linuly z kaple do chodeb a do sálů, kde se otáčely a v ozvěně se vracely zase zpět. Zdi zámku si pohrávaly s každou notou. Snad byly rády, že se jim někdo snaží vdechnout život, snad byly plné naděje, že je čekají lepší časy. Turisté zpestření prohlídek vítali a tak se Zdenička i kamarádka na kůr pravidelně vracely dlouhý čas.
Cesta na kůr byla přinejmenším zajímavá. Z hlavní chodby se malými dveřmi vešlo na uzoučké točité schodiště a tím se vystoupalo o půl patra nahoru, kde se kůr tyčil nad kaplí. To obě holky dobře věděly. Uzoučké točité schodiště ale vedlo dál, nahoru i dolů. Ale kam? To už nevěděly. Ach ta zvědavost! Hlodala je příliš dlouho. Jednoho dne to už Zdenička nevydržela a rozhodla se schodiště prozkoumat. „Nechoď tam. Vždyť tam nesmíme.“ nabádala ji kamarádka. Ale marně. Zdenička se potichounku vydala nejprve nahoru. Stoupala jako myška schod po schodu. Srdce jí bušilo. Vždyť je to zakázané! V dalších patrech vedly ze schodiště dveře. Byly ale zamčené. Šla tedy dál. A objevila…. Půdu!
Velký objev to zrovna nebyl. Půda ale byla krásná, prostorná a vyhřátá krásným slunečním dnem. Už tedy ví, kam vedou nahoře. Ale co dole? Krok po kroku sestupovala z půdy dolů, ke kůru a ještě níže. Zarazila se. Schodiště vedlo do tmy! Sklep! Tmy se zalekla. Chvíli na schodech přešlapovala a pak si, jen tak pro jistotu, zašla pro toho hezkého hnědovlasého spolužáka. S ním se ve sklepě určitě bát nebude.
V první chvíli, než si oči zvykly, byla ve sklepě neproniknutelná tma. Musela se spolužáka chytnout za ruku. Jaká „hrůza“. Šli dál, ruce natažené před sebou, aby do ničeho nenarazili. Byli to sice studenti gymnázia, ale vynález jako je baterka je zkrátka nenapadl. Najednou ale před sebou uviděli světlo jednoho sklepního okénka. Šli tedy za ním. Světlo je dovedlo do ohromné místnosti s vysokým stropem. Jedno jediné sklepní okénko vrhalo paprsek světla na ohromnou sochu, která poulila oči na příchozí. Všude jinde se v tom obrovském prostoru válelo šero. Když se ale do šera zadívali, spatřili další a další vysoké sochy s různými výrazy ve tváři. Zdenička a spolužák se ocitli ve snu. Děsivém i krásném. Věděli, že zámecké sklepy mohou skrývat kde co, nyní ale zírali s otevřenou pusou. Kamarádi jim vyprávění nevěřili, do sklepů se potají s ostatními podívali ještě mnohokrát. Zdeničku lákalo to tajuplné nebezpečí. Tedy alespoň si myslela, že to nebezpečí je. Nevěděla, že už brzy ji potká to opravdové.